Cesta tramvají a metrem do kanceláře není nijak zvlášť dramatická. Navíc celý den svítí slunce. Dneska to docela jde.
Venku je zima a já vláčím tašku plnou věcí. Čeká mě den plný schůzek a bez auta je přejíždění rozhodně složitější. Polovina harampádí zůstává v kanceláři, nejsem schopná to pobrat!
Není mi dobře a zelená jedu na schůzku metrem. Dnes mi auto strašně chybí. Pohodlí vlastní sedačky, soukromí, teplo a rádio hrající nahlas. Na konci dne padám do postele a stejně zelená jako ráno proklínám tu hloupou spojku!
Ačkoliv to mám autem z domu do školy jen pár minut, městskou hromadnou dopravou se cesta protáhne na hodinu. To mi ale dochází pozdě a s papíry v ruce utíkám na autobus. Uřícená přiběhnu do školy a jen tak tak stihnu dosednout na židli. Zvládla jsem to a zkoušku udělala. Ale bylo to o fous.
V devět schůzka ve Vodičkově, v deset v Holešovicích a hurá na Moravu za rodinou! Po dlouhé době sedím na sedadle spolujezdce a musím říct, že si to náramně užívám. Spím, sleduji sluncem zalitou krajinu a relaxuju. Čas od času je fajn vypnout a být tím, kdo se veze.
Pomoci babičce s nákupem je sice šlechetný čin, ale v případě, že babi sídlí na kopci, vám dá zabrat víc než hodina kardia ve fitku. Okay, dnes mi auto opravdu chybělo.
Svůj týden bez auta zakončuji návštěvou opravdového fitka, které je vzdálené několik kilometrů a dojít k němu pěšky je nereálné. V Praze bych jela metrem nebo tramvají, ale město Vsetín tyto možnosti jaksi nenabízí. Půjčuji si tedy auto od rodičů a přemýšlím nad tím, jak se na sportoviště u lesa přesouvají místní.